Sudán: příběh, který nekončí smrtí
by Ali Greplova
Stojíte u kamenného pomníku v keňské rezervaci Ol Pejeta a čtete jméno vytesané do kamene. Sudan. The last male northern white rhino. 1973–2018.
Za vašimi zády hlídkují ozbrojení strážci. Před vámi — ticho. A pak vám dojde, že tady neplačete nad smrtí jednoho zvířete. Pláčete nad tím, co jsme jako druh dokázali zničit.
Jenže příběh Sudána není jen o ztrátě. Je to příběh o tom, jak houževnatá může být vůle zachránit to, co jsme téměř nechali zmizet. A ten příběh začal v malém českém městě Dvůr Králové.
Záchrana z bažin Šambe — a slova, která bolí
Rok 1975. V oblasti Šambe v tehdejším Súdánu, v bažinaté krajině zmítané občanskou válkou, odlovil tým ředitele Zoo Dvůr Králové Josefa Vágnera skupinu šesti severních bílých nosorožců — dva samce a čtyři samice. Jedním z nich bylo zhruba dvouleté mládě, které dostalo jméno Sudán.
Vágner za tento odlov čelil okamžité kritice. Environmentalisté a část odborné veřejnosti mu vyčítali, že mizející vzácná africká zvířata vyvážel do Evropy. Čísla tehdy ukazovala něco kolem 700 kusů v přírodě — a odlov dvou mláďat pro Zoo se mnohým jevil jako nepřijatelný kompromis.
Vágner kontroval s věcným argumentem, který se ukázal jako prorocký: velká africká fauna směřuje ke katastrofě. V řadě zemí kvůli mizerné ochraně a občanským válkám nezůstane nic. Měl pravdu. Poslední známí divocí nosorožci byli upytlačeni na hranici Demokratické republiky Kongo v roce 2004.
Kdybychom tehdy poslechli ty hlasy volající po zachování „čistoty“ — po tom, aby zvířata zůstala v přírodě, která je nedokázala ochránit — dnes by projekt BioRescue neexistoval. Neexistovala by embrya, neexistovala by Nájin ani Fatu, neexistovala by ani ta nejmenší naděje. Vágnerův krok byl bolestný. A byl nezbytný.
Je to trochu jako pokora, ale jiného druhu — pokora před tím, že realita je složitější než naše přesvědčení. Že někdy je správné rozhodnutí to, které se z pohodlí klávesnice jeví jako nemorální.
34 let ve Dvoře
Zoo Dvůr Králové se pod Vágnerovým vedením stala jediným místem na světě, kde se severní bílý nosorožec v zajetí rozmnožil. Sudán byl otcem dcery Nájin (narozena 1989) a samice Nabire (narozena 1983, uhynula ve Dvoře 2015). Nájin pak porodila Fatu (narozena 2000). Tyto dvě samice — matka a dcera — jsou dnes jedinými žijícími severními bílými nosorožci na celé planetě.
Jenže chov se postupně zastavil. Nosorožci stárli, přirozené páření selhávalo. A tehdy padlo odvážné — a znovu kontroverzní — rozhodnutí.
Návrat do Afriky: sázka na přírodu
Ředitelka Zoo Dvůr Králové Dana Holečková prosadila v roce 2009 přesun čtyř nosorožců zpátky do Afriky. Sudán, Suni, Nájin a Fatu zamířili do keňské rezervace Ol Pejeta. Teorie byla jednoduchá: africké slunce, přirozená vegetace a volný pohyb na stovkách hektarů možná probudí instinkty, které roky v evropském chovu potlačily.
Přiletěli 20. prosince 2009. Hned po přistání se roztrhly mraky a přišel liják. Sudán zvedl hlavu do vzduchu, aby přičichl k dešti, a okamžitě se začal válet v bahně. Byl to jeho první africký bahenní koupel od doby, kdy jako dvouletý opustil tento kontinent.
Přirozené páření se ale nakonec nepodařilo. Samec Suni zemřel přirozenou smrtí v roce 2014. Sudán tak zůstal skutečně posledním samcem na planetě.
Nejžádanější starý mládenec světa
Světová média se Sudána chopila. Tinder pro něj vytvořil profil s nápisem „Most eligible bachelor in the world“ — výtěžek šel na výzkum. Fotografka Ami Vitale z National Geographic, která ho znala roky, ho popsala jako tichého tvora s majestátním projevem. Byl to tvor, který přežil odlov, transport přes půl světa, desetiletí v zajetí a návrat do divočiny — a jeho osobnost ho stále definovala jako majestátního tvora.
Hlídali ho ozbrojení strážci 24 hodin denně, protože jeho roh by pytlákům vynesl víc než desetiletý plat. Ochrana zahrnovala vysílačky v rozích, pozorovatelny, ploty, drony, hlídací psy a ozbrojené stráže nepřetržitě.
V posledních měsících trpěl infekcemi v pravé zadní noze a celkovou sešlostí věkem. Bylo mu 45 let. Dne 19. března 2018 veterináři Ol Pejety v konzultaci s odborníky ze Dvora Králové rozhodli o eutanázii, aby se předešlo dalšímu utrpení. Okamžiky před smrtí strávil se svým ošetřovatelem Josephem Wachirou, který mu držel hlavu. Pak přišel déšť — stejně jako v den, kdy před devíti lety přistál v Africe.
Co zbylo: věda, která odmítá kapitulovat
A tady příběh teprve začíná být skutečně zajímavý.
Ještě za Sudánova života mu vědci odebrali genetický materiál. Dnes probíhá projekt BioRescue — mezinárodní konsorcium vedené německým Leibniz-IZW a koordinované právě Zoo Dvůr Králové. Od prvního odběru vajíček v srpnu 2019 se tým dostal k impozantnímu číslu: k roku 2025 bylo vytvořeno přes 35 embryí severního bílého nosorožce, kryokonzervovaných v laboratořích v Berlíně a Cremoně.
Embrya vznikají kombinací vajíček ze samice Fatu a zmrazeného spermatu zemřelých samců — Sudána a Suniho. V září 2023 proběhla světová premiéra: první úspěšný přenos embrya u nosorožce vůbec — náhradní matka (jižní bílý nosorožec) zůstala po IVF sedmdesát dní těhotná. Zemřela na nesouvisející infekci, ale plod byl v pořádku. Proof of concept potvrzený.
Od července 2024 probíhají přenosy embryí čistě severního bílého nosorožce do náhradních samic v Ol Pejetě. Zatím bez úspěšného porodu, ale každý pokus přináší data. Věda je přesně takhle — ne lineární, ale houževnatá.
Cíl je jasný: reintrodukce severního bílého nosorožce do původního areálu výskytu v Africe.
O pokoře a těch, kdo ji nemají
Přiznám se k jedné věci. Po třiceti letech v buši mě stále překvapuje, kolik lidí ví přesně, jak se máme chovat k přírodě — aniž by ji kdy zažili jinak než z obrazovky počítače.
Vzpomínám na Serengeti. Na ticho, které trvá hodiny. Na moment, kdy slon projde třicet centimetrů od vašeho auta a nevěnuje vám ani pohled. Na nosorožce, který se pase na vzdáleném svahu a vůbec neregistruje, že existujete.
Pokora tam přijde sama. Přijde, když pochopíte, jak malí jste. Jak křehké je to, co vidíte. Jak snadno to všechno může zmizet.
A pak se vrátíte domů a přečtete komentář: „Lidi jako vy jsou problém. Nechte ta zvířata na pokoji.“
Kdybychom dali na tyto hlasy — na moralizování bez znalostí, na čistou teorii bez zkušenosti — svět by dnes vypadal jinak. Bez Vágnera by severní bílý nosorožec s největší pravděpodobností vyhynul někdy v osmdesátých nebo devadesátých letech, kdy pytlácká vlna smetla celé populace po celé střední Africe. Bez Holečkové a jejího odvážného přesunu by genetický materiál pro BioRescue nikdy nevznikl. Bez ošetřovatelů v Ol Pejetě, kteří stráví s těmito zvířaty víc času než se svými dětmi, by Nájin a Fatu dávno neexistovaly.
Všechna tato rozhodnutí byla kontroverzní. Všechna čelila kritice. A všechna se ukázala jako správná.
Pokora pro mě znamená přiznat si, že nevím vše. Že realita v terénu je složitější než moje přesvědčení. Že se musím nejdřív naučit — vidět, pozorovat, naslouchat — a teprve pak soudit.
Fotografie, které z Afriky přivážím, nejsou trofeje. Jsou to záznamy. Svědectví o tom, co existuje. A každý zájem, každá návštěva, každá fotka — to je argument pro pokračování ochrany. Je to hlas, který říká: tento tvor má hodnotu.
Sudán dnes
Nájin a Fatu se pasou v Ol Pejetě pod keňským sluncem. Někde v berlínské laboratoři čeká v tekutém dusíku více než třicet pět embryí. A tým vědců z Česka, Německa, Keni a Itálie se každý den snaží o to, aby jednoho dne mohl Sudán mít pravnuky.
Příběh ještě nekončí.
Fotografie: Lengai101 / Wikimedia Commons / CC BY 3.0 (upraveno) + vlastní archiv Ali Greplová
Odborné zdroje: BioRescue konsorcium (biorescue.org), Leibniz-IZW Berlin, Ol Pejeta Conservancy, Time / Ami Vitale (2018)
