V roce 2007, 2008 a 2009 jsem jezdila do Lalibely a nafotila jsem sérii The Eternal Liturgy. Celou tu dobu až doteď jsem doufala, že se mi podaří pokračovat. Bohužel situace v Etiopii se nezlepšila, naopak — cesty do Lalibely se přísně nedoporučují. Rozhodla jsem se, že ty fotky konečně ukážu světu.
Sáhla jsem do archivu a začala jsem se probírat fotografiemi z roku 2007 a 2008. Doufám, že se mi podaří po těch letech dohledat i složku z roku 2009, kde vím, že byly taky silné fotky.
Podařilo se mi nafotit kus historie, kterou jsem teď pustila ven z archivu a přihlásila do pár soutěží. A hned v první soutěži jedna fotografie oslovila porotu, kde sedělo pět amerických fotografů — dva z nich oceněni Pulitzerovou cenou.
Ty fotky ležely 17 let v archivu. Až teď dozrála doba — možná jsem dozrála i já. A já ty fotky konečně ukazuji světu. Dělám s obrovskou pokorou a úctou k lidem, kteří mají čistou víru a udržují ji po staletí. Lidé se mění, složení se mění, přicházejí noví a odcházejí — ale ta víra, ten čistý výraz zůstává a propojuje staletí.
Možná spousta lidí, které jsem zachytila na svých fotografiích, už odešla na druhou stranu. A já tady dokládám svědectví, že tady byli.
Byly tam desítky bezejmenných stařenek a stařečků, kteří šli desítky kilometrů bosi pěšky do Lalibely. Na liturgie, které se tam odehrávají stovky let. Měli svůj uzlíček, deku přes ramena, možná kousek chleba, indžáru a plastovou láhev s vodou. A šli. S pokorou a hlubokou vírou oslavit Boha.
Byly tam maminky s dětmi na zádech pod šátkem, s malými batolaty za ruku — a všichni se potkávali v Lalibele.
V roce 2007 jsem ještě viděla chrámy bez těch příšerných konstrukcí, které tam postavila Evropská unie jako ochranu — ale které tomu místu vzaly genius loci. Mám fotografie toho místa z roku 2007, ještě bez těch střech.
Dívala jsem se na fotky a vzpomněla jsem si na přítele, recepčního, se kterým jsem se seznámila v roce 2008. Jmenoval se Gobena Belay. Spřátelili jsme se — v roce 2009 jsme se v Lalibele potkali znovu. Byl mi ukraden Facebook s mými 4000 přáteli — trvale, navždy — a na spoustu lidí z nich jsem ztratila kontakt. Když jsem se včera večer pokusila na Googlu najít jeho jméno ve spojitosti s Lalibela, objevily se mi fotky lalibelských kněží. Krásné fotky — ale vytržené z kontextu, bez příběhu, bez víry. Jenom exotická fotka starého dědečka s křížem. Bylo mi z toho smutno.
S pokorou si dovolím říct, že jsem v tomto místě, v jednom okamžiku, byla součástí historie. A s pokorou a respektem ji teď ráda předám světu.
