Facebook prostřednictvím svého moderačního systému zařadil můj příspěvek do kategorie obsahu, který údajně pomáhá sjednávat sexuální aktivity nebo k nim vyzývá. Moje fotografie se ženami z kmene Himba byla v kanálu příspěvků posunuta dolů, s odůvodněním, že jde o obsah porušující zásady komunity týkající se sexuálního návrhu mezi dospělými. To jako vážně?
Pokud tohle je současná definice „bezpečnosti komunity“, pak se ptám otevřeně: má slovní spojení „svoboda slova“ ještě vůbec nějakou váhu? A kdo o tom vlastně rozhoduje? O tom, zda se konkrétní příspěvek lidem vůbec ukáže, v první instanci nerozhoduje soud, parlament ani veřejná instituce, která se občanům zodpovídá. Rozhoduje automatizovaný systém soukromé americké korporace – a uživatel se mnohdy ani nedozví, jak přesně systém k rozhodnutí dospěl a zda po podání žádosti o kontrolu napravil také následky svého rozhodnutí. Je „svoboda slova“ jen fráze, kterou si korporace jako Facebook vytáhnou z klobouku vždy, když se jim to hodí, a odloží ji ve chvíli, kdy jim automatizovaný stroj řekne, že žena v tradičním oděvu je „riziko“?
Meta o tomhle problému věděla už rok předem. A udělala to znovu.
Tohle není domněnka ani moje interpretace. 3. června 2025 – více než rok před mým případem – vydal Oversight Board, na Metě institucionálně nezávislý orgán zřízený právě k přezkoumávání jejích moderátorských rozhodnutí, rozhodnutí ve čtyřech spojených případech zobrazujících částečně nahé domorodé ženy v nesexuálním kulturním kontextu. Dva z nich se týkaly přímo žen Himba v Namibii – fotografie dvou žen Himba v tradičním oděvu a video muže Himba tančícího se ženami Himba v pozadí. Meta oba obsahy odstranila, nejprve automatickým systémem a poté i po lidské kontrole. Board obě rozhodnutí zrušil. (Další dva posuzované případy se týkaly žen Yanomami v Brazílii a fotografie ženy z etnika Karo v Etiopii; celkově Board zrušil tři ze čtyř rozhodnutí Mety.) U obou případů Himba Board konstatoval, že částečná nahota je společensky a historicky přijímanou součástí jejich kultury, že Meta nedodržela vlastní pravidla pro posouzení kulturního kontextu a implicitního souhlasu, a že plošné potlačování takových zobrazení nepřiměřeně omezuje sebevyjádření domorodých žen i právo ostatních seznamovat se s jejich kulturou.
Meta tedy byla předem, písemně a veřejně upozorněna, že její systémy chybně převádějí nesexuální kulturní zobrazení žen Himba do kategorií sexuálně závadného obsahu. Přesto její systém o rok později zopakoval stejný základní typ selhání – nesexuální kulturní zobrazení žen Himba znovu převedl do kategorie sexuálně závadného obsahu, tentokrát dokonce spojeného se sjednáváním sexuálních aktivit. To už není omyl algoritmu. To je institucionální selhání po předchozím veřejném varování.
4. srpna 2026 Facebook omezil distribuci mého příspěvku s fotografií žen Himba. Ve stavu profilu jej zařadil do kategorie „Sexuální návrhy u dospělých“ a výslovně uvedl: „Příspěvek jsme v kanálu příspěvků posunuli níž.“ Jako důvod napsal: „Příspěvek možná pomáhá sjednávat sexuální aktivity nebo k nim vyzývá.“ Důsledek popsal bez obalu: „Váš obsah se lidem bude ukazovat níž.“ Nejde tedy o mou interpretaci ani o dojem, že algoritmus fotografii pouze hůř doporučoval. Facebook ji skutečně a výslovně spojil se sjednáváním sexuálních aktivit a na základě téhle klasifikace snížil její viditelnost. 5. srpna 2026 jsem podala žádost o kontrolu.
Sexualizaci do téhle fotografie nevnesly ženy Himba ani já jako její autorka. Vnesl ji do ní systém Facebooku – a na základě vlastní sexualizující interpretace mi pak omezil její viditelnost.
Dne 6. srpna 2026 mi Facebook na stránce Stav účtu oznámil: „Účet vypadá dobře! Díky, že dodržujete pravidla.“ Současně na stránce Stav profilu dál evidoval provedenou akci označenou „Sexuální návrhy u dospělých“ s důsledkem: „Příspěvek se v kanálu příspěvků ukazuje níž.“ Na jedné obrazovce mi tedy Meta tvrdí, že dodržuji její pravidla a nemám žádná omezení. Na druhé stále vede mou dokumentární fotografii žen Himba pod kategorií spojenou se sexuálními návrhy. Tak vypadá transparentnost podle Facebooku: účet je údajně v pořádku, ale falešná a ponižující nálepka na konkrétním příspěvku zůstává – a z jejího vlastního rozhraní se nedá poznat, jestli byl dosah po podání žádosti o kontrolu skutečně obnoven, nebo zda omezení stále trvá, nebo jestli firma jen označila celý účet za „bezproblémový“ a tenhle konkrétní zásah nechala tiše viset dál.
Sexuální návrh. To je to slovo, které si vybral algoritmus Facebooku, aby popsal ženy Himba v jejich vlastní kultuře. Ne „kulturní tradice“. Ne „dokumentární fotografie“. Sexuální návrh – jako by tělo domorodé ženy nemohlo v očích korporace existovat jinak než jako objekt, který je třeba prověřit, změřit, klasifikovat a v případě potřeby umlčet.
Zatímco skutečné obtěžování prochází bez povšimnutí
Zatímco můj Messenger opakovaně přijímá skutečné nevyžádané sexuální nabídky od cizích mužů, systém dokázal okamžitě a razantně zasáhnout proti kulturní fotografii žen Himba. Srovnatelně rychlou a účinnou reakci na tyto zprávy jsem přitom nezaznamenala. Kde je tedy skutečné nebezpečí, které má Facebook chránit? Evidentně ne tam, kde skutečně existuje. Je tam, kde je nejsnáze rozpoznatelné strojem, který neumí rozeznat kulturu od sexualizace – a kde je nejsnazší potrestat tu stranu, která nemá páky, jak se bránit. Domorodou komunitu. Ne muže, který posílá nevyžádané nahé fotky.
Namibie a Tanzanie – země, které už jednou zaplatily nejvyšší možnou cenu
Fotografie, kvůli které mě Facebook takhle nálepkoval, vznikla v Namibii – v zemi, která má s německou koloniální nadvládou tu nejtemnější možnou zkušenost. V letech 1904–1908 spáchalo Německé císařství na národech Herero a Nama genocidu, dnes často označovanou za jednu z prvních genocid 20. století. Přeživší byli hnáni do pouště Omaheke, kde jich tisíce zemřely žízní, a ti, kdo přežili, skončili v koncentračních táborech – včetně tábora na Shark Islandu u Lüderitzu, kde vězni umírali na vyčerpání, hlad a nucené práce.
O necelý rok později, v letech 1905–1907, potlačilo Německé císařství v tehdejší Německé východní Africe (dnešní Tanzanii) povstání Maji Maji taktikou spálené země: ničením vesnic, úrody a zásob jídla, aby vyvolalo hladomor a vynutilo si kapitulaci. Odhady obětí se výrazně liší, historici mluví o desítkách až stovkách tisíc mrtvých. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier za tohle zvěrstvo výslovně požádal o odpuštění 1. listopadu 2023, při návštěvě tanzanské Songey – více než sto let poté.
Historici vedou spor o míru přímé kontinuity mezi německým koloniálním násilím v Africe a pozdějším nacistickým režimem. Nesporné je, že německý kolonialismus už tehdy pracoval s rasovou hierarchií, kolektivním trestáním, tábory a administrativním zacházením s celými skupinami obyvatel jako s objektem řízení. Sporné je, zda a nakolik z těchto praktik vede přímá historická cesta k pozdějšímu nacismu. O něco více než tři desetiletí po skončení povstání Maji Maji zahájilo nacistické Německo útokem na Polsko druhou světovou válku v Evropě. Za této války nacistický režim a jeho spojenci systematicky zavraždili šest milionů evropských Židů v genocidě, kterou dnes označujeme jako holokaust.
Nejde o tvrzení, že mezi císařským kolonialismem a dnešní Metou existuje přímá historická kontinuita. Jde o analogii užšího mocenského postoje: vzdálená instituce považuje vlastní kulturní normu za univerzální a osobuje si právo rozhodovat, jak smí být africká žena zobrazena a vykládána – tehdy císařství, dnes korporace.
Není to poprvé, co Afrika platí cenu za cizí pohodlí
Afrika byla vykořisťována stovky let. Její nerosty, její lidé, její důstojnost – to všechno si brala hrstka konkrétních koloniálních mocností, jak se jim zachtělo, a ještě si namlouvaly, že jim tím prokazují laskavost: Velká Británie (Egypt jako dlouhodobě okupované a později protektorátní území, Súdán, Keňa, Uganda, Ghana, Nigérie, Rhodesie, Jihoafrická unie), Francie (Alžírsko jako kolonie, Maroko a Tunisko jako protektoráty, Senegal, Mali, Pobřeží slonoviny, Madagaskar a další), Belgie (Belgické Kongo jako kolonie, Rwanda a Burundi jako mandátní území po první světové válce), Portugalsko (Angola, Mosambik, Guinea-Bissau, Kapverdy), Německo (Německá východní Afrika, Německá jihozápadní Afrika, Kamerun, Togo), Itálie (Libye, Eritrea, Somálsko, krátce Etiopie) a Nizozemsko (Kapská kolonie, dnešní Jihoafrická republika). Ne „Evropa“ jako celek – státy jako Československo nikdy kolonii, protektorát ani mandátní území v Africe neměly.
A tahle drancovací mašinerie se navíc zdaleka neomezovala jen na Afriku. Španělsko a Portugalsko ovládly velkou část Střední a Jižní Ameriky, Británie a Francie si podmanily rozsáhlá území v Severní Americe a Karibiku a stejný apetit vedl evropské mocnosti i do Asie a Oceánie: Británie ovládla Indii, Barmu, Malajsii, Singapur, Hongkong a na druhé straně planety celou Austrálii a Nový Zéland; Francie Indočínu (dnešní Vietnam, Laos, Kambodžu); Nizozemsko Indonésii; Portugalsko Goa a Macao; Španělsko Filipíny. Afrika nebyla výjimka. Byla jednou z mnoha zastávek téhož koloniálního apetitu, který si nárokoval právo vlastnit půdu, lidi i jejich budoucnost kdekoliv na světě, kam dosáhla loď s vlajkou. Tehdy se tomu říkalo civilizační mise. Dnes se tomu říká ochrana komunity, bezpečnostní zásady, prevence sexuálního obsahu. Chucpe – ta drzost nazvat cenzuru domorodé identity ochranou komunity – je stejně stará jako kolonialismus sám. Jen dřív nosila tropickou přilbu a dnes nosí logo Mety.
Ženy a dívky z domorodých afrických kmenů nežádaly nikoho o svolení, jak vypadat. Jejich oděv a ozdoby jsou, slovy samotného Oversight Board, historicky zakořeněnou a společensky přijímanou součástí jejich kultury – ne pravdou, kterou jim smí diktovat algoritmus napsaný tisíce kilometrů daleko lidmi, kteří tuhle kulturu možná nikdy neviděli jinak než jako „rizikový obsah“ k prověření.
Co s tím
Ženy Himba svůj hlas mají. Já jim ho nemusím dávat – můžu ho jen zesílit a využít svůj vlastní hlas k obraně jejich důstojnosti. Nevystupuju jako někdo, kdo je zachraňuje. Vystupuju jako svědkyně, která odmítá, aby jejich kulturu cizí systém sexualizoval a umlčoval.
Nevím, jestli tenhle text cokoliv na Facebooku změní. Vím jen, že mlčet by znamenalo dát tomu algoritmu, a firmě, která za ním stojí, za pravdu – firmě, která byla varovaná nezávislým Oversight Boardem, zřízeným právě k přezkoumávání jejích moderátorských rozhodnutí, a přesto to udělala znovu. To neudělám. Jako fotografka, která tuhle část světa miluje a dokumentuje třicet let, dlužím Himbům, se kterými jsem stála na té fotce, přinejmenším tohle: říct nahlas, že jejich existence není „sexuální návrh“. Je to kultura. Je to důstojnost. A je to pravda, která nepotřebuje svolení žádné korporace v Kalifornii.
Svoboda projevu svou platnost neztratila – a tenhle případ ukazuje přesně, proč ji stále potřebujeme. Neznamená ale automatické právo na neomezený dosah na soukromé platformě. Skutečný problém je jinde: hrstka soukromých společností ovládá infrastrukturu veřejné komunikace a může projevy nejen odstranit, ale i neviditelně omezit jejich distribuci. V Evropské unii proto zákon o digitálních službách (DSA) vyžaduje, aby platformy vysvětlovaly rozhodnutí, jimiž obsah odstraní nebo omezí, a umožnily uživatelům tato rozhodnutí napadnout prostřednictvím interního stížnostního systému i mimosoudního řešení sporů. Toto právo jsem u svého příspěvku využila. Ani po podání žádosti o kontrolu mi však rozhraní Facebooku nedává srozumitelnou odpověď, zda byla původní distribuce příspěvku plně obnovena.
Platnost tedy neztrácí svoboda slova. Ztrácí ji proklamace korporace, která tvrdí, že dává lidem hlas, ale jejíž systémy nedokážou odlišit domorodou kulturu od nabídky sexu – a to ani poté, co byla na přesně tento kulturně předpojatý typ selhání nezávislým Oversight Boardem výslovně upozorněna.
Zdroje a dokumentace
Oversight Board: Images of Partially Nude Indigenous Women, rozhodnutí BUN-S8141RAB, 3. června 2025 – https://www.oversightboard.com/decision/bun-s8141rab/
Evropská komise: User rights under the Digital Services Act – https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/factpages/user-rights-under-digital-services-act
Vlastní dokumentace autorky: screenshoty Facebooku ze 4.–6. srpna 2026.
