Příběh Františka Vladimíra Foita, Ireny Foitové a Jiřího Bauma
Život je někdy docela nespravedlivý….
Říká se, že to, co vysíláme, se nám v životě vrací.
Není to vždycky úplně tak pravda, a proto bych ráda teď tímto příběhem připomněla lidi, jejichž jména jste možná neslyšeli, ale kteří si rozhodně zaslouží, aby se na ně nezapomnělo….
Většina Čechů zná Hanzelku a Zikmunda. Jen málokdo ale ví, že šestnáct let před nimi projeli Afriku František Vladimír Foit a zoolog Jiří Baum — a že si k nim Hanzelka se Zikmundem dokonce před vlastní cestou jezdili pro rady. Jejich příběh přesto téměř zmizel z české historie.
V roce 1947 vyrazili Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund na cestu, která z nich udělala národní legendy. Dodnes se o nich často píše, jako by byli prvními, kdo projeli automobilem napříč Afrikou. Nebyli. Už v letech 1924–1926 projela Afriku z Kapského Města do Káhiry britská expedice Chaplina Court Treatta.
O několik let později, v roce 1931, projeli Afriku automobilem také dva Čechoslováci – sochař František Vladimír Foit a zoolog Jiří Baum. Jeli opačným směrem: z Egypta přes Súdán, Belgické Kongo, Ugandu, Keňu, Tanganiku a Severní Rhodesii až do Kapského Města. Za osm měsíců ujeli přibližně 24 000 kilometrů.
A přestože se Hanzelka se Zikmundem před vlastní cestou přijeli k Foitovi poradit a zjišťovali podrobnosti jeho africké expedice, Foit i Baum zůstali ve stínu mnohem slavnější dvojice.
Jiří Baum navíc patřil k lidem, jejichž budoucnost brutálně přerušil nacismus. Za okupace se zapojil do protinacistického odboje. Byl zatčen, prošel Terezínem a Osvětimí a roku 1944 zemřel v koncentračním táboře ve Varšavě.
Tohle je jejich příběh – a také příběh lidí kolem nich, především Foitovy ženy Ireny a dcery Reginy.
Kdo byl František Vladimír Foit
Narodil se 2. listopadu 1900 v Táboře. Dětství prožil v Doupí u Telče, v rodině kamenického podnikatele Ferdinanda Foita. Otec tam vedl kamenický závod, angažoval se v agrární straně, byl starostou Doupí a později i senátorem.
František vyrůstal mezi kamenem. Po telčské reálce sochařsko-kamenická škola v Hořicích. Pak Praha, Akademie výtvarných umění, u Jana Štursy. Drážďany, u Georga Wrby. A nakonec Paříž – k jednomu z nejvýznamnějších sochařů své doby, Antoinu Bourdellovi. Tam i vystavoval.
Africké umění ho fascinovalo už během studií. Nebyl to náhlý dobrodružný nápad – ten zájem v něm zrál dlouho, až ho dovedl k rozhodnutí poznat Afriku na vlastní oči. Cestu připravoval dlouho, původně s fotografem a novinářem Viktorem Mussikem. Sehnat auto, peníze, doklady, vybavení – zabralo mu to měsíce.
Nechtěl jen projet kontinent. Chtěl studovat staroegyptské umění, poznávat africké kultury a modelovat portréty Afričanů pro antropologické sbírky Univerzity Karlovy.
První cesta: 1931 — ta, na kterou se zapomnělo
1. dubna 1931. František Foit a Jiří Baum vyrazili z Prahy napříč Afrikou. Foit měl na cestu peníze zčásti od rodiny, zčásti od Karlovy univerzity – ta chtěla jeho portrétní busty Afričanů pro antropologické sbírky. Auto jim zapůjčila továrna Ringhoffer – speciálně upravenou Tatru 12.
Přes Terst lodí do Alexandrie. Pak Káhira, podél Nilu Egypt a Súdán, dál Belgické Kongo, Uganda, Keňa, Tanganika. U Kilimandžára se pokusili o výstup – dostali se do výšky kolem 5 500 metrů. Severní Rhodesie, Viktoriiny vodopády, a nakonec Kapské Město.
Do Prahy se vrátili v prosinci 1931. Osm měsíců, 24 000 kilometrů. Foit o tom napsal dvoudílnou knihu Autem napříč Afrikou, Baum knihu Africkou divočinou. A z cesty vznikl film K mysu dobré naděje.
Irena a druhá cesta, ze které se společně už nevrátili
Foit se mezitím podruhé oženil. Jeho ženou se stala Irena Radilová, narozená 14. července 1913 v Lounech, absolventka pražské obchodní školy. Vzali se v roce 1938, o rok později se jim narodila dcera Regina.
Začátkem listopadu 1947 spolu vyrazili na druhou africkou expedici, Tatrou 57B zvanou Hadimrška. Cestu plánovali zhruba na rok. Osmiletou Reginu nechali u Ireniných rodičů.
Jejich druhá cesta začala v Alžíru a zamířili přes Saharu na jih, dál do Nigérie, Kamerunu, Francouzského a Belgického Konga, až na jih Afriky, a pak se vraceli směrem k Nairobi. Foit cestou modeloval portrétní busty, kreslil a fotografoval, Irena mu pomáhala a spolu nahrávali africkou hudbu. Kus jejich zvukového archivu z let 1948–1950 je dodnes uložen v Národním muzeu.
21. června 1950 přišel v Léopoldville nejtěžší den celé cesty. František byl zrovna v Brazzaville, kde řešil odlévání svých plastik. Irena zůstala sama ve městě a šla vyřídit poštu.
Mezi lidmi se mezitím rozneslo, že ty realistické busty afrických hlav nejsou sochy, ale skutečné useknuté hlavy. Foitovi se v očích davu stali lidožrouty – „mitumbula“.
Dav Irenu obklopil. Zachránila ji neznámá Američanka, naložila ji do svého Packardu a odjela pryč. Za ujíždějícím autem se ještě neslo skandování.
Po incidentu přišly další potíže s úřady. Z cesty plánované na jeden rok se stal život na celý zbytek Františkova života. Společně už se domů nikdy nevrátili.
O tom, proč se Foitovi do Československa nikdy nevrátili
V únoru 1948 proběhl v Československu komunistický převrat. Foitovým byl znárodněn rodinný majetek — kamenolomy, pozemky, vše, co po generace budovali. Návrat se stal nežádoucím.
„Byli jsme obětí politiky. Nemohli jsme se vrátit, byli jsme nežádoucí. Po roce 1948 jsme přišli o veškerý majetek. Měli jsme u Telče továrnu na zpracování kamene a nějaké polnosti,“ vzpomínala Irena Foitová v roce 2003. A dodávala, co ji bolelo nejvíc: „Kvůli politice, která nás pronásledovala i v Africe, jsem prakticky přišla i o svou dceru. Měla jsem štěstí, že jsem měla báječné rodiče, kteří ji vychovali. Přišla jsem však o nejhezčí léta jejího života.“
(Novější výzkum historika Pavla Beka z Muzea Tatra Kopřivnice, publikovaný v roce 2026, nabízí i jinou verzi — osobní konflikt s československým konzulem v Keni kvůli pasům. Sama Irena vzpomínala, že za nimi během internace v buši přišel konzul československé ambasády s žádostí, aby mu odevzdali pasy, které jim prý v Československu prodlouží — pasy ani konzula ale už nikdy neviděli. Přímé svědectví Ireny Foitové o politickém pronásledování je ale jinak jednoznačné a vzniklo mnohem blíž událostem samotným.)
Jisté je jedno: zatímco Hanzelka se Zikmundem se v listopadu 1950 vraceli do Prahy do davu vítajících lidí, Foitovi byli v tu chvíli ukrytí v pralesní chatrči — kam je úřady na sedm měsíců schovaly kvůli jejich vlastní bezpečnosti, poté co dav asi patnácti tisíc lidí v Leopoldville obvinil Foitovy z kanibalismu a jejich sochy vyvolaly nepokoje, které vedly až k vyhlášení výjimečného stavu ve městě. A doma na ně čekal režim, který jejich existenci raději smazal, než aby ji připomínal.
Život mezi Tanzanií a Keňou, setkání po letech
Po sedmi měsících v izolaci se v roce 1952 dostali do tehdejší Tanganiky, dnešní Tanzanie. Deset let žili v Moshi a Marangu pod Kilimandžárem. František tam začínal jako zedník, později se vypracoval na projektanta a navrhoval i veřejné stavby inspirované africkými motivy.
Po deseti letech se přesunuli do Nairobi. Foit tam působil na Kenyatta College, učil mladé africké výtvarníky a vytvořil mimo jiné monumentální fontánu Žízeň po vědění.
Foit po sobě v Keni nezanechal jen vlastní sochy a stavby. Zanechal tam i žáky.
Jedním z nich byl mladý Keňan Morris Njau. Foit si všiml jeho talentu a začal ho učit sochařství. Morris později přijal na počest svého českého učitele jméno Morris Foit.
A to je možná jeden z nejhezčích Foitových afrických odkazů. Jeho jméno tam nezůstalo jen na sochách. Nese ho dál člověk, kterému pomohl stát se umělcem.
V roce 1947 se rozloučili s osmiletou holčičkou. Mysleli si, že se za rok vrátí. Když ji v roce 1968 znovu objali, stála před nimi dospělá žena. Irena na ten okamžik později vzpomínala: „Stáli jsme na letišti proti sobě a jenom jsme na sebe hleděli.“
Konec v Jugoslávii
V roce 1971 se František a Irena Foitovi přestěhovali do Velenje v tehdejší Jugoslávii. Cestu zpět do Evropy jim pomáhal připravit ředitel Slovinského etnografického muzea Boris Kuhar.
Původně měla jejich africká sbírka skončit v Muzeu neevropských kultur u Lublaně, z dohody ale sešlo. Zázemí jim nakonec nabídlo Velenje – bydlení, prostor pro sbírku a také důchod. Foit na oplátku městu předal velkou část své etnografické kolekce.
Jenže nový začátek trval sotva několik týdnů. 31. srpna 1971 František Foit zemřel po automobilové nehodě. Bylo mu sedmdesát let.
Irena ve Velenje zůstala ještě dalších čtyřiadvacet let. Starala se o Foitovy sbírky a jeho odkaz. V roce 1995 se natrvalo vrátila do Telče. Zemřela 24. července 2005 v jihlavské nemocnici.
Jiří Baum — zoolog, cestovatel, odbojář
Narodil se 20. září 1900 v Praze. Zámožná obchodnická rodina. Otec chtěl obchodníka – Baum tedy nejdřív vystudoval obchodní akademii. Ale prosadil si svoje. V roce 1920 nastoupil na zoologii na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, v roce 1928 získal doktorát prací o pavoucích Čech a Moravy.
Nebyl to cestovatel, který si občas odskočil k vědě. Byl vědec, který cestoval. Zoolog, především arachnolog, dlouhodobě spolupracoval s Národním muzeem a ze svých cest přivážel rozsáhlý přírodovědný materiál. Pozoroval, zapisoval, určoval, sbíral. Systematicky.
Afrika pro něj nezačala Foitem. Vlastní africkou expedici plánoval už dávno předtím. Četl odbornou literaturu, Holuba znal téměř nazpaměť, učil se arabsky a připravoval si vlastní příručku k určování afrických ptáků. Pak za ním přišel Foit. Měl Tatru a velmi podobný plán cesty. Dvě československé expedice stejným směrem nedávaly smysl. Spojili se.
A Baum rozhodně nebyl žádný začínající dobrodruh. USA, Brazílie, západní Afrika, jihovýchodní Asie – to všechno měl za sebou. Jedenáct jazyků, včetně malajštiny, arabštiny a svahilštiny. Pět kontinentů.
Ještě před cestou s Foitem se na kurzech španělštiny ve Španělském klubu seznámil s Růženou Fikejzlovou. Z Afriky si psali. 17. června 1932 svatba. Od roku 1933 už cestovali spolu – Pobaltí, Skandinávie, později Španělsko a Maroko.
A pak přišla jejich největší cesta. 23. prosince 1934 vyjeli z Prahy – téměř rok kolem světa, obytná Tatra 72 postavená na míru. Přes Itálii, lodí Suezským průplavem, přes Cejlon do západní Austrálie. Dál Japonsko, Spojené státy, Panamský průplav a zpátky do Evropy. Domů se vrátili 22. prosince 1935.
Baum o cestě napsal knihu Okolo zeměkoule autem a lodí.
🚐 Obytná Tatra 72 — expediční speciál pro cestu kolem světa
Baum si pro cestu kolem světa nechal na podvozku Tatry 72 postavit v pražské karosárně Oldřicha Uhlíka na míru obytnou nástavbu — v podstatě předchůdce dnešního obytného vozu, o šedesát let dřív, než se to stalo běžnou věcí.
- Podvozek: třínápravový (šestikolový), pohon obou zadních náprav — v terénu výrazně lepší než většina tehdejších aut
- Motor: vzduchem chlazený čtyřválec, 1 981 cm³, výkon 22 kW (30 k)
- Rozvor: 3 820 mm
- Hmotnost podvozku: 908 kg
- Nejvyšší rychlost: 65 km/h
- Vybavení nástavby: kuchyňka a temná komora pro vyvolávání fotografií přímo na cestě
- Karosárna Uhlík stavěla i pro aristokracii (Lobkowiczové) a značky jako Bugatti nebo Rolls-Royce — Baumův vůz byl jeden z jejich nejneobvyklejších kousků
Jiří Baum — odboj a konec
Poslední společnou velkou cestou Jiřího a Růženy Baumových byla znovu Afrika, tentokrát jižní, v letech 1938–1939. Do Československa se vrátili v březnu 1939, těsně před okupací. V listopadu 1941 se jim narodil syn Petr.
Za okupace se Jiří i Růžena zapojili do protinacistického odboje. Spolupracovali s organizacemi Petiční výbor Věrni zůstaneme a RU-DA. Baum fotografoval ilegální materiály a dokumentaci, pomáhali ukrývat pronásledované a jejich dům sloužil i odbojovým aktivitám.
Výraznou postavou odboje byla i Jiřího sestra Anna Pollertová. Poskytovala konspirační byty, sháněla úkryty, finančně podporovala odboj a rodiny zatčených. Nacisté ji zatkli v říjnu 1941. 19. ledna 1945 ji popravili v Berlíně-Plötzensee.
Jiřího Bauma zatkli 10. června 1943. Jeho odbojová činnost přitom při rozbití skupiny nebyla prozrazena; zatčen byl kvůli svému židovskému původu. Přes vězení na Karlově náměstí a Malou pevnost Terezín se dostal do Osvětimi a nakonec do koncentračního tábora ve Varšavě. Tam pravděpodobně na konci ledna 1944 zemřel. Bylo mu pouhých třiačtyřicet let.
Růžena válku přežila a po válce vydávala vlastní cestopisy i díla svého muže. Zemřela v roce 1975 v Praze. Jejich syn Petr později emigroval do Austrálie. Právě tam vznikl i rozsáhlý digitalizovaný archiv fotografií Jiřího a Růženy Baumových; originální negativy jsou uloženy v Archivu Národního muzea.
Někdo ho udal. Ne za odboj – o tom nacisté nevěděli. Udal ho kvůli tomu, že byl Žid.
Nevíme, kdo ten člověk byl ani co ho k tomu vedlo. Možná strach. Možná závist. Možná touha zavděčit se režimu. Možná jen opojný pocit, že najednou může rozhodovat o osudu někoho jiného.
A právě to je na tom pro mě možná nejděsivější. Někde byl člověk uzavřený ve svém malém světě, jehož možnosti sahaly od podlézání režimu až k moci někoho udat. A proti němu stál Jiří Baum – vzdělaný vědec, který mluvil jedenácti jazyky, procestoval svět, fotografoval, psal knihy, přivážel vědecké sbírky, plánoval další cesty a neváhal se zapojit do odboje.
Stačilo jedno udání.
Baum prošel Terezínem, Osvětimí a skončil v koncentračním táboře ve Varšavě. Ve třiačtyřiceti letech byl jeho život u konce.
Ne proto, že by selhal. Ne proto, že by mu došly plány nebo odvaha. Ale protože jeden totalitní režim dal malým lidem moc rozhodovat o životě těch druhých.
ℹ️ Co je Stolperstein
Stolperstein („kámen, o který se zakopne“) je malá mosazná dlažební kostka se jménem, datem narození a osudem oběti nacismu, kterou umělec Gunter Demnig od 90. let osazuje do chodníku před posledním svobodně zvoleným bydlištěm dané osoby. Dnes jich je po Evropě přes 100 000. Jiří Baum má svůj kámen v pražské Přemyslovské ulici.
Odkaz
Předměty, fotografie a další materiály z Foitových a Baumových cest jsou dnes uloženy v několika institucích – mimo jiné v Hrdličkově muzeu člověka, Náprstkově muzeu, Muzeu Telč a Muzeu Velenje ve Slovinsku. Velenjská Foitova sbírka zahrnuje kolem 10 000 fotografií a negativů a více než 200 masek.
Po Foitovi a Baumovi nezůstaly jen knihy a pár zažloutlých fotografií.
Zůstaly busty, zoologické sbírky, tisíce fotografií, filmové záběry, zvukové nahrávky, vědecké práce. V Keni zůstal Morris Foit. V Praze Baumovy negativy. Ve Velenje velká část Foitovy Afriky. V Telči jejich příběh.
Hanzelka a Zikmund si k Foitovi před vlastní cestou přijeli pro rady. Podle historika Pavla Beka se s ním později setkali i přímo v Africe. Přesto se do české paměti zapsali především oni a Foit s Baumem zůstali ve stínu.
Nechci nikoho sesazovat z piedestalu a stavět na něj někoho jiného.
Jen vrátit do příběhu lidi, kteří tam celou dobu byli.
František Vladimír Foit, Jiří Baum a Irena Foitová si zaslouží být znovu součástí české paměti.
Fotografie: ilustrace vytvořená pomocí AI (Grok) — umělecké ztvárnění, ne dobová fotografie; dobové portréty Foita, Bauma a Hanzelky se Zikmundem — Wikimedia Commons, licence Public Domain / CC BY-SA 4.0
Hlavní prameny a odborné zdroje:
Jiří Baum: Africkou divočinou – Autem z Prahy k Mysu Dobré naděje; František Vladimír Foit: Autem napříč Afrikou; Irena Foitová / František V. Foit: Z Telče do Afriky a nikdy zpět; Národní muzeum – Náprstkovo muzeum a databáze Archivu Národního muzea věnovaná Jiřímu Baumovi; Hrdličkovo muzeum člověka PřF UK; Muzeum Telč, pobočka Muzea Vysočiny Jihlava; Muzeum Velenje; Slovinské etnografické muzeum; Český rozhlas Plus – Adéla Jůnová Macková, František Vladimír Foit a Jiří Baum; Památník Terezín / Luděk Sládek, Jiří Baum / Anna Baumová; Pavel Bek, Muzeum Tatra Kopřivnice; The EastAfrican – Frank Whalley, Carvings are clear cut above the rest; Stolpersteine CZ; dobové a rodinné fotografie z archivu Jiřího a Růženy Baumových.
Foit a Baum nebyli jediní Češi, které Afrika pohltila. Podívej se na moje fotoexpedice.
