Velká migrace.
Z brožurek cestovek, které lákají potenciální zájemce — idylická představa.
Realita?
Posuďte sami…
…v mnoha směrech ještě lepší. 🙂
Spíte v tom nejkrásnějším místě v oblasti Velké migrace.
Stan s WC, sprcha s horkou — ne vařící! — vodou, kterou potřebujete, abyste se v tom chladném ránu probrali.
To je ta nespravedlnost. Místo, abyste si to všechno rozmazlovaní užívali, realita vás vyhodí z teplého pelíšku, z vyhřátých peřin, do studeného rána. Jediná útěcha: jste na tom s ostatními stejně.
Snídaně v jídelním stanu. Stoly se prohýbají pod porcemi úžasného jídla. Kuchař, který by se uplatnil v Hiltonu, dělá to nejlepší co může — a vy jen zobnete, protože už chcete být tam. Přitom myslím na Dennise. Den předtím nás odřídil, staral se o nás během dne, připravil nám piknik na pláních, večer šel ještě vyčistit a uklidit auto a připravit ho na druhý den pro nás. A teď tady stojí nachystaný s jeho milým úsměvem a podporou pro nás.
Jedete chladným a temným Serengeti k oblasti, kde jsou hlášená stáda. Lehce v autě klimbáte, pára jde od pusy a v té mlhavé realitě mezi sněním a světem divočiny kolem vás najednou začnete vnímat ten impuls — jak se s přibližujícím sluncem pod obzorem všechno kolem začíná měnit.
Co je velmi důležité — a je to zásadní rozdíl mezi „jet na Velkou migraci“ a skutečně ji zažít — je to průvodce. Ten, který místem žije, dokáže odhadnout chování stád, ví, kde je najít, ví, kde po stovky let pravděpodobně přecházejí řeky. Všechno má v rukou Denis.
U řeky pár aut. Denis se zastaví přesně podle pravidel TANAPA a čeká. Četl krajinu ze stop v písku, z pohybu trávy, z náhlého ticha ptáků — to jsem poznala už před patnácti lety na jihu Tanzanie v Selous, kde náš příběh začal. Ze vztahu ranger-host se stalo partnerství a hluboké přátelství. Díky Dennisovi jsme v místech výskytu stád, díky němu máme obrovskou šanci to všechno vidět zblízka. Spojujeme jeho odhad, kdy a kde stáda přejdou, s tím, že jsme tam. Příroda nic nezaručí. Ale za tři dny přímo na místě s Dennisem je přechod téměř jistota.
Přechod? Za normálních okolností žádná jistota. S Dennisem se pravděpodobnost obrovsky zvyšuje. Stáda stojí na obou březích a čekají. Každé chce na protější břeh, jako by tráva na druhé straně byla zelenější. Stádo se řítí po pláních jako vláček za prvním pakoněm — klidně hodiny. Přechod nastane v okamžiku, kdy ten první pakůň skočí. Nebo se celé stádo otočí a žene se dál po savaně. Krokodýli čekají. Vy čekáte taky.
A pak se to spustilo.
Byli jsme u tří přechodů, ale jen tohle jediné stádo byl přechod proti nám. Ty ostatní byly směrem od nás. Jedinečná příležitost na špičkové, dramatické fotky. Ale „mí fotografové během okamžiku zabrali veškerý prostor ve střešním okně“. Než jsem stačila zvednout oči a nadechnout se, pět lidí se nacpalo nahoru. Velmi důkladně. Pocit, že vám stojí někdo na hlavě, byl velmi intenzivní. 🙂 Když Denis viděl moje zoufalství, jen mi ukázal — pojď, přelez sem za mnou dopředu. Přelezla jsem dopředu k Dennisovi mezi boxy s jídlem a nerezové nádobí, abych fotila aspoň přes přední sklo. Bohužel — divný lom světla nízkého slunce z boku. Stádo se valilo přes řeku a já místo nadšení a focení úpěla v tichém zoufalství, cvakání uzávěrek nade mnou přehlušovalo bučení pakoňů a vděk za to, že aspoň někdo bude mít fotky, se nějak nedostavil. 🙂
Můžeš být sebelepší fotograf, ale když ti kolega stojí na hlavě, tak je ti to stejně houby platný. 🤣
Byli to klienti, nadšení fotografové, přijeli si pro fotky — a dostali je. To je přesně to, co jako průvodce někdy musíte podstoupit, aby byl klient spokojený. A víte co? Musím jet prostě znovu — a tentokrát už vím, že je lepší občas nedýchat a fotit bez kyslíku.
Nejlepší záběr z toho přechodu? Někdy člověk ukládá jen na paměťovou kartu v hlavě.
Sice mi stáli na hlavě, ale byla to úžasná skupina úžasných lidí. Během pobytu v Kogatende jsme chtěli letět balonem — Dennis nám to pomohl zařídit operativně ze dne na den. A jako poděkování za jeho neuvěřitelný přístup jsme mu koupili lístek taky — poprvé v životě se Denis dostal nad zem, jeho úžas, respekt a pocity jsem si užívala s hlubokým pocitem vděku, Dennisovi i mým přátelům. Krása savany z výšky, obrovská stáda pod vámi — takhle vidí Zemi Bůh. A to je příběh na příště.
V srpnu další šance. S Czech Photo Travel, Denis, maximum šest lidí. Tentokrát si střechu hlídám. Více na czechphototravel.cz
