Zapomeňte na uhlazené katalogy cestovek. Moje safari v Tanzánii začalo v roce 2017 přesně tak, jak byste v žádném průvodci číst nechtěli. Bez krosny, bez mobilu, v nouzovém zelenkavém pyžamu od Emirates a se zaseknutým zámkem na dámských záchodcích v Moši. Tohle je příběh o tom, jak si Afrika podá vaše plány k snídani a proč je nakonec nejlepší se tomu prostě upřímně zasmát.
Tanzánii znám dobře, byla jsem tam už mockrát. Ale v roce 2017 to mělo být jiné – mělo to být s Liborem. Bohužel ten si zlomil ruku v lokti a plány na onen podzim se rozplynuly rychleji než ranní mlha nad Kilimandžárem. Afrika ve mně ale volala tak hlasitě, že mě doma neudržela ani zlomená ruka (i když ne moje). Rozhodla jsem se: Jedu sama!
Když to slyšely moje tři kamarádky, jejich reakce byla okamžitá: „V žádným případě tě tam samotnou nenecháme!“ Byla to opravdu „erudovaná“ podpora – holky nikdy takhle daleko samy nebyly a pro některé to byl dokonce úplně první let letadlem v životě. Ale tak se zrodila naše nezapomenutelná dámská jízda. Doma nás s nadsázkou začali titulovat jako „čtyři kytky na výletě“. Já si v duchu říkala, že jestli jsme kytky, tak spíš takové ty polní, co vydrží vítr i sucho.
Dobrodružství začalo už na dálnici. Jely jsme na letiště do Vídně, samozřejmě s časem vypočítaným velmi optimisticky. A aby to mělo grády, manžel jedné z kamarádek minul sjezd na Schwechat a místo na letiště jsme zamířili na Bratislavu. V autě nastalo takové to zvláštní ticho… husté, těžké ticho, kdy nikdo nechce promluvit první, protože všichni cítí, že je to v háji. Nakonec jsme se ale na prvním výjezdu otočily, všechno dobře dopadlo a ke gatu jsme doběhly včas.
Na check-inu nám personál prohodil jmenovky. Moje krosna dostala štítek „Dáša“ a Dášin kufr zase „Ali“. Pán za přepážkou jen mávl rukou: „Vždyť letíte všechny na stejný místo, to máte jedno.“ Kdybych tehdy věděla, jak moc to „jedno“ nebude…
Přiletěly jsme do Dar es Salaamu, stojím u pásu, čekám a čekám a hádáte správně – moje krosna nikde. Zůstala viset nejspíš v Dubaji, kde si užívala klimatizaci a lepší servis než my. Moje krosna s nápisem „Dáša“ byla v trapu, zatímco Dášino zavazadlo s hrdým nápisem „Ali Hrdinová“ se osamoceně a s naprostou ignorancí k mé situaci vyjímalo na pásu pro kufry.
Tři hodiny jsem se u letištní přepážky snažila vyhádat alespoň naději. Tři hodiny vysvětlování, že v Evropě vám kufr prostě dovezou na místo určení. Tady? Tady prostě nemáš zavazadlo. Tečka. Hakuna Matata v té nejsyrovější podobě. Výsledkem mého diplomatického olympijského finále byl nouzový balíček od Emirates: zelenkavé pyžamo, kartáček a deodorant.
V tu chvíli mě ale zachránila moje zdravá paranoia. Už doma mě totiž osvítila intuice a z hotové, zabalené krosny jsem na poslední chvíli vyndala všechny nabíječky, karty a některé objektivy. Foťák mám u sebe vždycky, ale bez toho zbytku bych byla nahraná. Takhle jsem sice stála v Tanzánii v tom, co jsem měla na sobě – jedny kalhoty, tričko, svetr a šátek – ale technika byla v bezpečí. Ideální safari outfit, že?
Druhý den ráno jsme vyrážely autobusem z Dar es Salaamu do Arushy – čekalo nás nějakých třináct hodin jízdy. Protože holky ráno zaspaly, nakládala jsem jim v restauraci hotelu na talíře snídani sama, před jejich překotným ranním balením, abychom ušetřily cenné minuty. Servírovala jsem párečky a vajíčka, cítila se jako vzorná organizátorka expedice a u toho jsem si odložila mobil přímo na švédský stůl.
Že mi chybí, mi došlo až v jedoucím autobuse. Polilo mě horko. Bez krosny a teď i bez mobilu se všemi vouchery. Snažila jsem se před holkami držet dekórum, abych jim nekazila dojmy, ale v břiše jsem měla uzel. Vyrazit na safari bez výbavy a bez telefonu – to už je fakt makačka na psychiku.
Autobus stavěl v Moši, výchozím bodě pro treky na Kilimandžáro. Pauza byla pouhých 10 minut a v Tanzánii se s tím nepářou – po limitu prostě odjedou, i když jim chybí cestující. Vešla jsem do čisté kabinky a na bílých plastových dveřích svítil zelený nápis. Svahilsky jsem tehdy neuměla, tak jsem sebevědomě zamkla. Dnes už vím naprosto přesně, co tam stálo: „NEZAMYKEJTE, ZÁMEK JE ROZBITÝ.“
V momentě, kdy cvakla západka a já zjistila, že jsem v pasti, vypuklo hotové kolektivní šílenství. Já panikařila uvnitř. Bylo tam sice okýnko, ale tak vysoko, že i kdybych se jím nějak protáhla, venku by mě čekal třímetrový pád přímo na beton. Rozplácla bych se tam jako hruška.
Venku začaly panikařit holky. Okamžitě jsem z kabinky začala rozdávat rozkazy: „Marcelo, ty si stoupneš před ten autobus a on prostě neodjede! I kdyby ses před něj měla lehnout na zem, beze mě se nehnou! Naše krosny jsou v podpalubí, nikam nesmí!“ Magda mezitím odborným okem měřila kvalitu plastu a byla připravená dveře v nejhorším vykopnout.
Největší výkon ale předvedla Dáša. Neuměla ani slovo anglicky, vyběhla ze záchodků a s českým křikem popadla za ruku prvního chlapa, kterého uviděla. Byl to elegantní černoch v dokonale nažehlené modré košili, který si právě v klidu telefonoval. Dáša ho k všeobecnému překvapení doslova dotáhla až na dámské záchodky. Chudák pán slyšel jen zoufalé „help, help“ a ocitl se na místě, kde jako správný africký gentleman určitě nečekal, že kdy bude.
To už jsem ale šplhala po dvoumetrové mezistěně, celá obalená červeným africkým prachem. Když mě uviděl nahoře, vztáhl ruce, aby mě zachránil. Skočila jsem na něj a z jeho luxusního outfitu udělala během vteřiny červenou mapu. Smáli jsme se oba. Africký humor naštěstí nepotřebuje překladač.
V Arushi na nás čekal Denis. K mojí bilanci „bez telefonu“ a „bez krosny“ jen suše dodal: „Mohlo to být i horší.“ Pak okamžitě začal žhavit dráty, volal do hotelu a zjistil, že můj mobil našel manažer. Zajistil, že ho jiný řidič autobusu druhý den dovezl. Je to neuvěřitelné, že se ta malá věcička ke mně v tom chaosu vrátila. Krosna se sice toulala světem dál, ale já jsem pochopila, že většinu věcí, o kterých si myslíme, že je nutně potřebujeme, nepotřebujeme vůbec.
Takže jsem sice jela na Safari v jednom tričku a zelenkavém pyžamu od Emirates, ale s mobilem v ruce a s pocitem, že horší už to nebude. To pravé dobrodružství v Serengeti totiž teprve začínalo. A věřte mi, že nocovat v buši pod hvězdami jako jediný člověk v širokém okolí, který místo khaki barvy svítí v zelenkavém pyžamu Emirates, je zážitek k nezaplacení. I ta hyena, co nás přišla v noci navštívit, byla viditelně v šoku – v žádném tanzanském průvodci ji totiž na takový svítivý model nikdo dopředu neupozornil.
Ale o tom zase příště v dalším díle.
