Položím vám otázku: Co se vám vybaví při zmínce o fotografii „Napalm Girl“?
Většině lidí se vybaví válka ve Vietnamu a nejspíš ten světově nejznámější válečný snímek vůbec — popálená dívka na mostě, který změnil pohled na vietnamskou válku a vzbudil vlnu odporu po celém světě.
Mně se vybaví paní učitelka.
Jara Slezáková. Dostali jsme ji v šesté třídě na základní škole. Měla pověst velmi přísné učitelky a v žácích vyvolávala respekt — někdy až obavy. Byla to ale úžasná dáma s nádherným rukopisem, obrovskými znalostmi a českou literaturu dokázala naučit jako nikdo jiný. Přes veškeré obavy jsme si prostě padly do oka. Já ji milovala a ona ve mně viděla něco, co jsem tehdy sama v sobě ještě neviděla.
Jednou — bylo mi tehdy třináct — se v hodině zmínila, že předchozí večer v televizi viděla fotografie z vietnamské války. Zmínila se speciálně i o dívce popálené napalmem a fotce „Napalm Girl“. Řekla, že s ní otřásly natolik, že musela vypnout televizi. Že nemohla spát.
Třináctileté holce to utkvělo v hlavě. Nemohla jsem tehdy otevřít mobil a fotku si okamžitě vygooglit. Ale když jsem ji o několik let později poprvé viděla na vlastní oči, okamžitě jsem si vzpomněla na paní Slezákovou a na tu chvíli v hodině.
Paní učitelka odešla bohužel příliš brzy. Navštěvovala jsem ji ještě po vysoké škole — a pak tady najednou nebyla.
Když jsem ze zvědavosti zadala do Googlu jméno Jara Slezáková, nevypadlo mi o mojí paní učitelce nic. Žila v době, kdy nemohla zanechat digitální stopu — a tak po ní žádná nezůstala. Proto tu stopu chci zanechat já. A rovnou ve spojitosti s Nickem Utem.
Na Facebooku mi před pár týdny vyskočil post jako upoutávka na první ročník Report Photo Brno. Přihlásila jsem své fotografie z Lalibely. Do kolen mě dostala porota — pět amerických fotožurnalistů, dva z nich držitelé Pulitzerovy ceny: Nick Ut a Ringo Chiu.
Přiznám se — měla jsem pochybnosti. Report Photo je soutěž dokumentární a reportážní fotografie. Moje Lalibela není reportáž v klasickém slova smyslu. Není o tom, co se děje. Je o tom, co to znamená. O světle, tichu, víře, která se nezměnila osm set let. Říkala jsem si, že tady se moje fotografie s tímto zadáním jednoduše nepotká.
A přesto. Jedna fotografie z Lalibely v tom moři reportážních snímků oslovila porotu a v kategorii Kultura a tradice získala Cenu poroty. Fotografie, která ležela sedmnáct let v archivu.
Do Lalibely jsem jezdila tři roky po sobě — v letech 2007, 2008 a 2009. Skalní chrámy staré osm set let, liturgie, která se nezměnila, kadidlo ve tmě. Nafotila jsem sérii, které říkám The Eternal Liturgy. Celou tu dobu jsem doufala, že se mi podaří pokračovat. Situace v Etiopii se ale nezlepšila — cesty do Lalibely se dnes přísně nedoporučují.
Rozhodla jsem se ty fotky konečně ukázat světu. Ležely sedmnáct let v archivu. Možná dozrála doba. Možná jsem dozrála i já. Ukazuji je s obrovskou pokorou a úctou k lidem, kteří mají čistou víru a udržují ji po staletí. Možná spousta lidí, které jsem zachytila, už odešla na druhou stranu. A já tady dokládám svědectví, že tady byli.
7. června 2026. Stará radnice v Brně.
Seděla jsem vedle Nicka Uta a povídali jsme si. Malý, skromný a nesmírně laskavý člověk s obrovskou silou ducha. Člověk, jehož jediný snímek změnil svět — a přitom tak neuvěřitelně na zemi.
Byla jsem plná emocí. Ta radost je především o Lalibele, o lidech, kteří nesou její poselství už osm set let. Ale v tu chvíli ve mně rezonoval ještě někdo jiný.
Jara Slezáková. Učitelka, která před lety nemohla spát kvůli fotografii tohoto muže.
A v tu chvíli se mi propojilo, že tohle všechno je vlastně trojí svědectví. Svědectví o hluboké a upřímné víře, která trvá osm set let a kterou mám na svých fotografiích. O lidech, kteří jsou v Etiopii živoucím odkazem osm set let starého příběhu. Ale je to i svědectví o jedné paní paní učitelce, kterou na žádné fotografii nemám — mám ji hluboko v srdci. A to nejdůležitější — svědectví o hrůzách války, které nesmíme zapomenout. Protože právě jedna taková fotografie kdysi hluboce ovlivnila jednu učitelku češtiny a o víc než čtyřicet let později mě posadila vedle muže, který ji pořídil. Tři svědectví, jeden kruh. A ten se dnes uzavřel.
Fotografie z předávání cen v Brně: Milan von Brünn a Libor Grepl.
The Eternal Liturgy
Lalibela, 2007–2009. Osm set let staré skalní chrámy a liturgie, která se nezměnila. Celou sérii, ze které pochází i oceněný snímek, si můžete prohlédnout zde.
Prohlédnout sérii