Miluju Keňu. Miluju Amboseli. Ten svět slonů pod Kilimandžárem je menší park, ale co mu chybí na rozloze, to dohání atmosférou. Hora je většinou zahalená v mracích — střecha Afriky si žije po svém. Uvidíte ji ráno, těsně po otevření brány, než se před ní zatáhne záclona. A pak znovu pozdě odpoledne, když už pomalu vyjíždíte ven. Když máte štěstí. Někdy ji neuvidíte za tři dny vůbec.
Ráno jsou lepší fotky — ne kvůli světlu, ale kvůli slonům. Přes noc se stahují na úpatí Kilimandžára a ráno se vracejí zpátky do Amboseli. Ráno fotíte face to face. Večer je sice hezčí světlo, ale fotíte slony zezadu. Chápete. 🐘
Konkrétně tuto cestu nám byla Afrika mimořádně nakloněna. Už den předtím jsme zahlédli horu bez mraků — což je samo o sobě událost. A navíc předchozí večer kousek od našeho kempu Sentrim Amboseli byl Craig.
Craig — legendární slon s obřími kly, jedna z největších ikon Amboseli. Bylo mi obrovskou ctí, Craigu, se s tebou setkat. Už chodíš po jiných savanách, ale ten nádherný pocit, který jsi nám dával, ten tady zůstává jako tvůj odkaz. V lednu 2026 zemřel přirozenou smrtí a odešla s ním část historie celého parku.
Těšili jsme se jako malé děti.
4:45 ráno a africký zvyk
Vstávali jsme kolem 4:45. Chtěli jsme stát před zavřenou bránou a vjet do parku se samotným otevřením.
Mám africký zvyk, který dodržuju desítky let a dodržovat budu: než odejdu z pokoje, zamknu zavazadlo malým číselným zámečkem. Vždy. Bez výjimky. Afrika mě to naučila s plným respektem.
Toho rána jsem dělala přesně ta bezpečnostní opatření. Bylo nás na fotoexpedici šest — tři ženy a tři muži. Po dvou do chatky, vždy dva muži, dvě ženy, a tam kde přistýlka nebyla možná, smíšený pokoj. Ale kde to šlo, žádaly jsme o přistýlku — aby Jana nemusela nocovat s Jurou, když to nebylo nutné. Holky se bez problémů posládají a na pokoji je prostě ta holčičí pohoda (psst, kterou muži nechápou). Chatku jsme tedy zaplnily třemi postelemi a třemi zavazadly. I Jura měl větší pohodlí. Na moje zavazadlo zbylo místo na zemi — ale to nevadilo, ráno jsem si jen musela v podřepu za tmy poradit se zámečkem.
Boty jsem měla špičkou nahoru. To alespoň.
Pod popruhem čekal
Vzala jsem popruh tašky, abych ho zapnula do spony — a ucítila jsem ostré bodnutí v dlani.
To je divný, pomyslela jsem si, vždyť jsem si tu tašku vezla celou dobu sama, nikde na zemi nestála. Jak se tam mohla dostat suchá tráva s trnem?
Než jsem stihla domyslet myšlenku, bolest se začala rozlévat dlaní a odpověděla za mě. Znáte ten pocit, když se spálíte o čerstvé kopřivy na Vysočině? To nepříjemné brnění, které cítíte ještě třetí den? Tohle bylo něco úplně jiného. Tráva to rozhodně nebyla.
Uviděla jsem ho. Štíra. Pod popruhem. Čekal.
Africká záchranná operace
A teď pozor na posloupnost — protože to je ta pravá africká story.
Nejdřív jsem vyběhla do tmy a běhala po kempu mezi Masaji na noční hlídce. Nemluvili anglicky. Ukazovala jsem jim ruku, křičela „nge, nge!“ — vzali mi ruku, plivli na ni, pohladili ji a gestem dávali najevo: to bude dobrý.
Pak jsem utíkala na recepci. Pochopitelně prázdnou — africká 4:45, 24/7 je jen teorie.
A teprve pak — my, „evropští odborníci“. Ve skupině veterinář, dva lékaři a já jako klinický farmaceut. Výběr první třídy. Jenže žádný z nás štíří bodnutí v praxi nikdy nezažil. Stáli jsme na sebe a koukali. 😄
Já si pevně tiskla ruku pod místem vpichu, aby se jed nedostal výš. Veterinář se pokoušel jed vysát. James, náš řidič — Keňan, který strávil celý život v Keni a byl na safari snad tisíckrát — mi řekl, že ho ještě žádný štír v životě nebodl. Ale prý přežiju. 😄 Naše ranní safari začalo jako improvizovaná polní ambulance.
Těch osm hodin urputné bolesti bych příště ráda přeskočila. A pak — jako když někdo vypne vypínač — bylo po všem. Najednou, bez přechodu. Pryč.
Na game drive se jede. Vždy.
Na game drive jsme samozřejmě jeli. Vjíždíme se samotným otevřením brány — open gate. Představa, že bych si nechala ujít ranní světlo, je naprosto nereálná. Jen Canon R3 opřený přesně o místo vpichu nebyl úplně ideální.
A ten den? Kilimandžáro ráno bez jediného mráčku. Sloni. Zebry. Gepardí matka s pěti mláďaty a zbytky kořisti v trávě. Afrika nás odměnila.
A ještě jedna Amboseli story — pro pořádek
Trochu starší příběh, z první návštěvy s manželem. Po přejezdu z Tsavo jsme dorazili do kempu Sentrim Amboseli pozdě odpoledne. Káva v ruce, výhled na Kilimandžáro. Idyla.
Zpoza podesty stanu se vyvlnilo něco zeleného.
Instinktivně jsem vyskočila a běžela pro foťák — který jsem zrovna neměla u sebe. Honila jsem to až ke stromu, na který to naštěstí lezlo tak rychle, že se mi to ztratilo z očí.
Naštěstí pro mě. Protože to byla asi 45 cm dlouhá mamba zelená.
Fotografové jsou prostě blázni. 
Štírovka
Od té doby vozím vždy s sebou baterku s UV světlem. Říkáme jí Štírovka.
Zipy — od tašky i stanu. Boty špičkou nahoru. Vždy.
Víte proč. 
Jak se na safari správně sbalit, co vzít do lékárničky a proč je důležitý každý zip? To všechno najdete v mém komplexním průvodci.
Jak se sbalit na safari: kompletní checklist a rady z 30 let praxe
Pokud jedete na moji fotoexpedici Tanzánie – Velká migrace 2026, dostanete ode mě před odletem přesný seznam – co vzít, co ne a co zajistím já.
Proč štíři svítí pod UV světlem?
Štíři mají v kutikule — vnější vrstvě pancíře — látky, které fluoreskují pod ultrafialovým světlem. Přesná funkce tohoto jevu není dosud zcela jasná, ale jedna z teorií říká, že jim pomáhá vnímat okolní světlo celým povrchem těla. Pro nás praktický důsledek: s UV baterkou je vidíte okamžitě, i když jsou dokonale maskovaní na písku nebo schovaní pod popruhem tašky.
