NAMIBIE - březen 2025 (přílet a emoce) - Ali Greplová

Tak tahle Namibie s Ali pro CzechPhotoTravel byla opravdu unikátní. Jsem už týden doma a emoce stále ještě nevyprchaly a vjemy jsou pořád intenzivní. Což je vlastně oblíbené pořekadlo Míši: zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní. A to tato fotoexpedice splnila na tisíce procent.

Namibie v březnu 2025: když se poušť potkala s vodou a my jsme u toho byli…

Namibie je pro mě známá, a přesto pokaždé nová. Byla jsem tam už tolikrát, že bych měla vědět, co čekat – a přesto mě pokaždé překvapí. Když jsem na přelomu roku připravovala další cestu, cítila jsem to známé chvění. Afrika pro mě není jen místo na mapě, je to návrat „domů“.

Asi týden před odletem se na Facebooku začaly objevovat zprávy: „Obrovské povodně v Namibii“. Silnice zaplavené, koryta roky suchých řek naplněné vodou, zatopené ulice ve Swakopmundu a Windhoeku. A pak jsem objevila tu zprávu, která mi trochu vyrazila dech – zřítila se část mostu na hlavní silnici B1 u Rehobothu. Právě tudy jsme měli první přejezd z Windhoeku na poušť Namib.

Nečekaný déšť v zemi sucha

Namibie má suché klima, poušť Namib je nejstarší na světě a většinu roku vyprahlá. Obvyklé období dešťů je mezi listopadem a koncem března, ale i tak jsou srážky většinou krátké a země rychle vysychá. Proto mě zprávy o silných deštích na konci března zaskočily. Místní říkali, že takové množství vody nepamatují roky. Síla přírody a solidarita lidí – na vlastní oči jsem viděla, jak povodně dokážou zasáhnout do každodenního života. Pro cestovatele komplikace, pro místní naděje na lepší sklizeň.

Přistání ve Windhoeku

Do Windhoeku jsme dorazili s očekáváním i lehkou obavou. Vzduch byl teplý, vlhký, na nebi mraky – něco úplně jiného než moje zkušenosti z minulých cest. Na první pohled bylo jasné, že tenhle březen-duben bude opravdu jiný. Při odjezdu směrem na jih jsme sledovali zprávy o sjízdnosti silnic. Místní říkali, že voda přinesla chaos i požehnání – příroda se za pár dnů zazelenala, ale doprava kolabovala. Předpokládali jsme, že cesta do Namibu nebude jen „běžný“ přejezd.

Naštěstí hlavní silnice B1 byla znovu zprovozněna. Stržený most u Rehobothu jsme objeli náhradní cestou – přes koryto řeky, která už byla úplně suchá. Vzpomínky na divokou vodu z FB zpráv se mísily s pocitem úlevy.

Krajina kolem nás byla neuvěřitelně zelená. Vzduch voněl po vodě, slunce prosvítalo skrz mraky a zdůrazňovalo zeleň, která se objevila během několika dní. Jeli jsme dvě auta, užívali si každý detail – stébla trávy se třpytila, malé tůňky odrážely světlo. Namibie ukazovala svou tvář v plné síle života.

Sesriem a první pohled na duny

Když jsme konečně dorazili na okraje pouště Namib, bylo „to“ opět tady. Duny se tyčily jako obrovské zlaté hřebeny, ale tentokrát nebyly jen pískové – zelené ostrovy trávy a květin byly všude. Namib se ukázal jako krajina dvou světů: suchý, rozlehlý, a zároveň nečekaně svěží. Co chvilku jsme zastavovali a fotili jako o závod. Teď a tady. Vytěženo na 1000%, protože tohle se už v tomto životě nebude opakovat. Zelená Namibie, něco neuvěřitelného. S pozdním odpolednem jsme dojeli do hotelu La Mirage, 20 km od brány parku Namib Naukluft, ale jen kilometr od kanceláře společnosti, kde jsme si zaplatili let balonem.

Večerní západ slunce byl jeden z těch okamžiků, které se vryjí do paměti navždy. Obloha v oranžových, zlatých a rudých tónech, duny se třpytily v posledním světle. Bylo to silné a intenzivní. Sice jsme fotili, ale většina toho okamžiku se stala součástí nás samotných – a to se sebelepším foťákem nezachytí.

Po setmění se obloha zaplnila hvězdami. Focení mléčné dráhy, srpek měsíce nad dunami a vlahý pouštní večer. Afrika jako za časů, kdy svět byl ještě relativně v pořádku. Když jsme seděli s drinkem u praskajícího ohně, uvědomila jsem si znovu, že Afrika není jen zemí, kam přijíždíš něco zažít – je to místo, kde se zpomalí čas. Protože „čas je dar Afriky“. My, Evropani, máme hodinky, ale oni, Afričani, mají ČAS.

Let balonem nad zelenou pouští

Brzké ráno, skoro ještě noc, nás přivítalo tichým očekáváním. Byli jsme u společnosti provozující lety balonem téměř první. Rychlé občerstvení – káva, pečivo a ovoce – a pak přesun na místo startu, kde se naše balony plnily horkým vzduchem. Vzlétli jsme pár minut před východem slunce, takže přehoupnutí rudého kotouče přes obzor jsme pozorovali z výšky. Bylo to kouzelné, až na fakt, že náš balon letěl po směru větru na druhou stranu, než jsme potřebovali – směrem od Namibu. 😊

Kombinace zlatých paprsků, rudých dun a nezvyklé zeleně byla neuvěřitelně fotogenická. Nikdy jsem nepocítila takovou kombinaci klidu a napětí. Ten pohled z výšky byl surrealistický: rudý písek proměněný v zelené ostrovy, kde se zdržela voda po deštích. Tráva, kvetoucí keře, malé tůňky – všechno se lesklo čisté a svěží.

Bylo to, jako by poušť najednou explodovala a ukázala svoji druhou tvář – tvář, která se objeví jen jednou za čas. Afrika dokáže být nevyzpytatelná a nádherná zároveň a já cítila, že jsem přesně tam, kde mám být. Po hodině a půl klidného plachtění nad zelenými dunami jsme se přiblížili k zemi. Pilot z Jihoafrické republiky byl klidný a sebejistý, jeho zkušenosti byly znát v každém jeho pohybu. Jeho tým už čekal na místě přistání.

Sabráž na poušti

Po přistání nás čekalo milé překvapení – pilot připravil sabráž pro jednoho z klientů, který měl narozeniny. Oslavil je letem nad zelenou pouští. FANTAZIE. Tradice pít šampaňské po přistání balonu sahá až k bratrům Montgolfierovým z roku 1783 – symbol odvahy, zdolání výšky a úspěšného návratu. Dnes je tento zvyk součástí každého balonového letu, oslava daru letu a radosti z bezpečného přistání. A také se říká, že bratři Montgolfierové dostávali od krále víno pro sedláky jako úplatek, když jim přistávali na poli a ničili úrodu.

Pro alespoň malou představu dvě fotografie ze Spitzkoppe. Spitzkoppe je mohutný skalní blok v Damaralandu, v centrální části Namibie. A místní nám říkali, že zde pršelo po 12,5 letech!!!! Na fotografiích je vidět ten úžasný rozdíl, jak vypadá stejné místo, když dostane vláhu a síla přírody může tvořit, myslím, že takovou Namibii už neuvidím.

skalní masiv Spitzkoppe (duben 2025):