BUNNA CEREMONY – kávový obřad v Etiopii

Taky milujete kávu? A víte, že si ji můžeme vychutnávat zřejmě jen díky kozám v Etiopii? A víte taky, jaká byla cesta prvních kávových zrníček z původních kávovníků do celého světa?

Koza sežere cokoliv, jen kdybychom se mohli zeptat Kaldiho, legendárního pasáčka koz v Etiopii. Kaldi, jak vypráví pověst, si všimnul, že jeho stádo tancuje od jednoho kávovníku k druhému a spásá třešňově červené bobule. Ochutnal jich tedy několik sám a brzy dováděl se svým stádem. Svědkem jeho dovádění se stal mnich, který ze zvědavosti natrhal stejné bobule pro své bratry. A v noci po konzumaci všichni dostali záhadnou boží inspiraci.

Historie nám dále říká, že v té samé době další Afričané používali na povzbuzení kuličky s kofeinem, proteiny a zvířecím tukem a posilovali se vínem vyrobeným z červené dužiny kávových zrnek.

Káva se později přes Rudé moře dostala do Jemenu a první boby byly patrně upražené někdy kolem roku 1000. A tak se zrodila káva, jakou ji známe dnes. Ta etiopská je odrůda arabika, náročnější na teplotní výkyvy, ale s mnohem větším spektrem chutí…. (Zdroj: National Geographic)

Jakou máte nejraději vy? Rozpustnou? “Preso”? Kapučíno? Turka? Latté machiatto? Jméno kávě dala bývalá etiopská provincie Kaffa. Etiopie je také největším exportérem kávy v Africe. A káva je celosvětově po ropě druhou nejprodávanější komoditou. A Etiopané mají kávu velmi rádi a její pití je sjednocuje napříč celou zemí.
Když jsem byla v Etiopii poprvé (2006), tak první (ale asi ještě i ten druhý) den jsem přežívala s očima navrch hlavy a dezinfekcí na ruce v každé kapse (i u té foťákové brašny) a razila si tiše svoji teorii, že salmonelóza je to nejmenší, co nás může v té zemi potkat :-). Tak budeme jíst jen pečivo a smažená vajíčka a pít kolu, protože láhev je zavřená z výroby a tedy bezpečná!! Představa, že bych tam mohla pít někde nějakou kávu, z neznáme vody!, byla naprosto nemyslitelná. Jenže asi už druhý den večer mě dohnal kofeinový “absťák” a my se v restauraci po večeři – měli jsme etiopské národní jídlo “indžáru” (to už jsem pochopila, že na těch vajíčkách to fakt celou dobu nedám) – rozhodli, že si dáme ještě kávu. Byla to lokální restaurace pro místní a tak nikdo z nich neuměl anglicky ani slovo. Na slovu káva/coffee jsme se s obsluhou shodli, i když nám po chvilce nebylo jasné, jestli to znamená stejné věci jako u nás.

Přinesli malý stoleček s čerstvou trávou a na něm malé porcelánové koflíčky, hliněnou konvici s hubičkou, hranatý železný stojan se žhavým uhlím, kovový plát se zelenými zrny kávy a dřevený hmoždíř. Dívali jsme se po sobě i na slečnu (která po zemi rozházela trávu, vhodila na žhavé uhlíky kadidlo, a potom před námi poklekla na kolena) asi dost vyděšeně. (No chápete to???? Někdo jede do Etiopie a nikdy před tím neslyšel o kávovém obřadu….)

Kávová zrna se nejprve musí omýt. Na kovový plát se naleje voda, aby se odplavily různé nečistoty. Potom se plát se zrny položí na otevřený oheň, v našem případě na železný stojánek, a káva se před hosty praží. Nádherná vůně z hnědnoucích zrnek se fakt musí zažít na vlastní nos. Upražená zrna se “namelou” – v našem případě nasypou do dřevěného hmoždíře a dřevěnou paličkou nadrtí. Nasypou se do konvičky, ve které se již na ohni hřeje voda a asi 3x dovedou k varu. Poté hostitelka opatrně kávu rozlévá do malých koflíčků, i opakovaně. Tento první chod se nazývá amharsky ABOL (velký) a káva je opravdu výborná, silná. Až je všechna káva z první várky vypitá, doleje se voda a připraví se druhý chod –THONA (maximální). Po vypití druhé várky celý obřad končí třetím chodem, třetí dolitím vody a posledním přivedením k varu – BEREKA (poslední). Tato káva už je více vodová. A “bunna ceremony”, amharsky kávový obřad, končí.

Tento obřad jsme si užívali ještě mnohokrát a vždy se mi opakovaně dostával hluboko pod kůži, přesto jeden z nich byl nejsilnější . Rozhodli jsme se pro třídenní přechod Simien Mountains. Nebudu psát “trek”, protože naše batohy a stany se potupně vezly na mule (mimochodem já jsem po koních a mulách lačně pokukovala taky – moje fotovýbava vážila 15 kg) . Byl to jeden z těch “výborných nápadů”, kdy člověku (mně) nedojde, že existuje něco jako nadmořská výška a méně kyslíku ve 4 000 metrech a aklimatizace není jen nějaké slovo. Asi 750 m před naším táborem (v té výšce jsem to vnímala jako 100 km 🙂 ) nás chytila obrovská bouřka s kroupami a tak jsme “jako princ v pohádce” poprosili o střechu nad hlavou rodinu u jednoho simienského domečku. Ti lidé nás bez zaváhání pozvali do svého domova, nejchudšího obydlí, kde jsem kdy do té doby byla.

Bylo šero. Bouřkové, tmavé mraky vzaly poslední zbytky světla a tak chvilku trvalo, než jsme se rozkoukali. Uprostřed žhnuly uhlíky a domek byl plný dýmu. Až po chvilce jsme si všimnuli přehrazení z dřevěného klestí, za kterým byly ovce a kozy a nad nimi ze stejného klestí propletené “patro”, které sloužilo na spaní. Dobytek v noci vydával teplo a teplo v horách, kde i v létě klesají noční teploty k nule, je luxus (ráno ve stanu, kdy jsem si večer zapomněla dát láhev s pitnou vodou k sobě do spacáku, mi hory ukázaly, jak drsný život tam je – voda v láhvi byla zmrzlá).

Takže ono je úplně jedno, kde obřad kávy absolvujete, jestli je to v “luxusní restauraci” nebo v té nejprostší a nejchudší chýši. Etiopané ho vždy provádí s úctou a láskou k těm malým zrníčkům, které díky Etiopii zná celý svět. Není to jen pití kávy, je to opravdu obřad, je to něco víc… Nazvala bych to láskou k životu, opravdové “bytí”.

V místnosti jsme byli společně se ženou a jejími dětmi, asi desetiletá holčina mamince pomáhala, roční batole se úpěnlivě drželo mámy a uklidňovalo kojením z jejího prsu. Ostatní děti se schovaly mezi ovce. Žena na ohništi připravovala večeři, vařila brambory. Těch brambor na talíři bylo opravdu jen pár – všechno, co lidé v Simienkách mají, je vyváženo neskutečně tvrdou dřinou, doslova vyrváno horám na strmých políčkách. Kde jsme my měli problém s rovnováhou, tam oni obdělávají půdu s býky a dřevěným pluhem – a ta žena ten talíř vzala a nabídla večeři nám. Kdybych tenkrát mohla každou tu bramboru vyvážit zlatem, tak by to stejně nedokázalo opětovat/vyvážit její pohostinnost…..

Tak jsme tam jen tiše seděli a koukali po sobě. Naše mula s našimi zásobami už byla dávno na místě, nemohli jsme ani přispět na společný stůl. Odmítnout nešlo. Sníme jim večeři, mnohdy jediné jídlo za celý den! A pak nám to došlo a ulevilo se nám :-). Vzali jsme si jednu malou bramboru, kterou jsme si my, “ti bohatí tam”, rozdělili. Následoval obřad kávy, který jsem si opravdu vychutnala úplně jinak než ty předchozí a vím, že na něj nikdy nezapomenu. Nikdy v životě jsem ještě nedostala tolik, přesně podle rčení “host do domu, Bůh do domu….. Ještě teď cítím ten kouř a slyším ťukat kroupy o střechu….

Samozřejmě, že jsme jim tam tajně nechali “dárek” v houních, kde jsme seděli, ale ono to tam je stejně nějakých pár desítek kilometrů do nejbližšího místa, kde by si mohli něco koupit, třeba jen to dřevo na vaření…

A musím napsat, že od mé první “Bunna Ceremony” si pití kávy užívám naplno s hlubokým uspokojením a vzpomínkou na jednu “chudou chýši” v Simien Mountains, která byla plná bohatých lidí s otevřenou náručí a laskavým srdcem..