- By Ali Greplová
- 1. 1. 2016
- Afrika
PRVNÍ LEKCE PARAGLIDU ANEB SVĚTOVÉ PRVENSTVÍ V ETIOPII
Než jsme vůbec odjeli na cesty, setkali jsme se u Mitche na penzionu. Zatím co do nás Ali hustila informace o tom, co uvidíme a zažijeme, Mitch se nás snažil nalákat na lítání. “Víš, co to je vidět svět z výšky? To je kolikrát lepší než sex!“ Tahle Mitchova slova a zdi plné obrázků z ptačí perspektivy nás dva s Ondrou nenechali dlouho chladnými a tak jsme kývli.
BAHIR DAR
Hned první den, jen co jsme přijeli do Bahir Daru, byl tam. Ideální kopec na slet. Mitch nahodil na záda obří batoh s tandemovým padákem a vyběhl nahoru. Tam už mě opustila odvaha. Ta výška, to roští….Ondra byl odhodlán letět. Nehledě nato, že měl zlomenou nohu a žabky, které by si s ním nevyměnil ani nejchudší Habešan, se Mitch rozhodl, že s Ondrou poletí. Myslím, že v tu chvíli jsme se báli víc, než ti dva dohromady. Ali s sebou měla i šití, tak ostatně ani o nic moc nešlo :-). Roztáhli jsme padák a se srdcem v kalhotách jsme pomáhali při startu. Bingo! Start byl dokonalý a pětiminutový slet v blízkosti bahirdarského vojenského letiště se povedl bez jakýchkoliv problémů a ztrát. Kluci přistáli uprostřed pole a ještě dlouho potom jsme sledovali z vršku kopce, jak se lidé sbíhali z širokého okolí za tím červenomodrým zázrakem. Kluci byli hrdinové a pro některé nevědoucí možná i Bozi.
CESTOU DO AXUMU
Po celou cestu, co jsme se blížili k Simenským horám, jsme poslouchali neustále komentáře: „Vidíš ho? Ten by byl! Tam je stoupák, vidíš ty ptáky? Tam by to šlo!“ Netrvalo dlouho a přišla řada na mě. Z ničeho nic si Mitch nechal zastavit auto uprostřed pustiny a vyběhl ven. Jeho chování nám připadalo jako indiánský obřadní tanec. Pobíhal sem a tam, vztyčoval nasliněný prst a do vzduchu vyhazoval suchou trávu. Když se nabažil, vrátil se do auta. „Rychle, rychle, teď to půjde! Stoupák jako kráva! Ten si nenechám ujít!“ A jak řekl, tak bylo.
Padák jsme rozhodili na suchou trávu a snažili se odstranit trnitá křoviska. Mezi tím mi Mitch dával základní instrukce ke startu. Tep jsem měla až 350, když zařval: „Běž! Běž!“ Hned při třetím kroku jsem však zakopla o kámen a upadla. Dostala jsem se na nohy a myslela, že tím je to skončeno. „Dobrý?“ zeptal se Mitch a ještě než jsem mu stihla dopovědět, že mám nohu zamotanou do ocelového lanka, fouknul vítr, a Mitch zařval „Běž! Bež!“ podruhé. Tentokrát jsem nemohla. Vítr nás nadnesl a já v poloze supermana pět centimetrů nad zemí jen čekala, kdy budu brousit zem. Stihli jsme ještě proletět obrovským trnitým keřem a pak nás konečně dostal vítr do vzduchu.
Let byl super. Nebýt toho, že jsem si tahala z hlavy a ruky několikacentimetrové trny, nemělo by to chybu. Přistáli jsme v údolí, kde tekla špinavá řeka a údolím se líně táhlo stádo krav. Kde jsou lidi??? Tak, jako se vždycky sbíhali, jen co uviděli bílou tvář, tak tady nebylo ani živáčka. Všechno jsme pochopili v zápětí. Horko. Pekelné horko spalovalo všechno na troud. Na kamenech se nedalo bosou nohou ani stát. Hliníkové součástky se v mžiku rozpálily natolik, že jsme měli problém sbalit padák. K cestě to bylo dobrých 400 metrů a tak jsme se podělili o věci a v dali se na cestu. Mitch táhl ten obrovský ranec, v obličeji měnil barvy a já dostala vážné obavy, že ho trefí. Pak se ale ukázalo auto se zbytkem posádky a přes řeku už nám pomohli. Mitch mě pochválil a řekl, že s nováčkem takhle adrenalinový start ještě nezažil. To údolí jsme nazvali „ Death Valley“.
MEKELE
Naše čtyřkolka nepřetržitě stoupala do oblak a výškoměr hlásil přes 3000 metrů. Když jsme se vydrápali do sedla, nadmořská výška byla 3500. Narazili jsme na místní restauraci a protože naše žaludky kručely unisono, radostně jsme se vrhli na teplou injaru a studené pivo. Jen jsme vylezli z hospůdky ven, mraky se rozestoupily. Hleděli jsme na město Mekele daleko pod námi v hloubce tak 1000 metrů. Tomuhle by neodolal nikdo. Kluci se poohlédli po startovací ploše a šlo se zase na věc.
Bohužel vítr nebyl dost silný a tak se první start nezdařil. Kluci chtěli letět tak moc, že start zopakovali ještě jednou. Při druhém pokusu už vítr foukl, jenže ze strany. Ondra se svou pajdavou nohou nemohl pořádně zabrat a tak se jeden přes druhého skutáleli ze svahu. Padák se zamotal do nebezpečně vyčnívajících kaktusů. Zklamáni jsme ho sbalili a směřovali zpátky k autu. Ondrova noha však dostala řádně zabrat. Přesto, že je to kus chlapa, bylo vidět, že bolavá noha je znovu pohmožděna a možná i znovu zlomená. Udělali jsme tedy všechno pro to, aby kamarád netrpěl. Kdepak, nezakopali jsme ho, ale koupili mu od stařešiny hůl a dali mu mateřskou péči.
LALIBELA
Zatímco naši věrní kamarádi procházeli světově proslulé lalibelské kostely, já jsem s Mitchem šlapala do kopce. Měli jsme namířeno na náhorní plošinu, odkud jsme chtěli slétnout. Dali jsme si na čas. Našli jsme výborné startovací místo a několik hodin čekali na ten správný stoupák. Když vedoucí létací výpravy a zkušený tandemový pilot, Jarda Šembera, zahlásil, že by to šlo, za pomocí asi třiceti přihlížejících dětí jsme rozbalili padák. I přes jazykovou bariéru Habešánci okamžitě pochopili, co mají dělat a pomáhali nám dostat padák do vzduchu. Dvacetimetrová runway a následný kilometrový sráz ve mně stále vyvolávaly obavy. „ Co když tam nic nebude? Žádný stoupák, co pak?„ Mitch tak profesionálně kecal, až mě ukecal a odstartovali jsme. Stoupák tam sice byl, ale jenom chvíli. Po tom už se jenom ozývalo pískání výškoměru, jak jsme neustále klesali, a sprosté nadávky pilota. Zkušeným okem si ještě vyhlédl malé údolí, kde bychom se mohli trochu povozit a zaletěl tam. Bylo to fajn. Jen se nám do cesty postavily dráty vysokého napětí.
Vítr si s námi pohrával a tak nezbylo, než je podletět. I tehdy jsem neztratila důvěru ve svého kamaráda. Ujišťoval mě, že to má na háku a já mu slepě věřila. Podlétli jsme vedení a bez problémů přistáli na malou pěšinku. Zatímco jsem se drápala ze sedáku, Mitch seděl na zemi a spokojeně se šklebil. „Tak tohle byla za 11 let poprvé, co jsem podlítal vedení…“, teprve v ten moment mi docvaklo, že neměl páru, jak to dopadne a tak jsem na něj skočila a začala do něj bušit. Nebýt dětí, které se seběhly a začaly nás okukovat, asi bych ho zabila.
WENCHI - DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
Ke konci výletu jsme se dostali do národního parku Wenchi. Příkré svahy a zářivě modré jezero na dně vulkánu nenechalo nikoho na pochybách, že Mitch poletí zase. V duchu jsem se modlila, aby to tentokrát byl Ondra, kdo poletí. Bohužel Mitch posbíral všechen svůj rozum a odmítl s Ondrou a jeho dolámanou nohou letět. Nic naplat. Naposledy jsem se vzmužila a šla se připravit. Při startu jsme pošlapali jedno bramborové políčko, za což jsme dostali vynadáno a nakonec jsme za bouřlivých ovací vzlétli.Kromě toho, že při letu nám na chvilku sklaplo půl křídla a z komor se začaly sypat kameny nabrané při startu, to bylo úžasné. Čím déle jsme lítali, tím víc jsem řvala strachy. Snažila jsem si to užít a aspoň udělat nějaké fotky. Po 15 minutách letu se Mitch začal rozhlížet po přistávací ploše. Byla tam nádherná zelená louka na břehu jezera, kde se pásli koně. Ideální.Než jsem se vzpamatovala, Mitch zamířil dolů. „Připrav se na přistání, nohy nahoru“ udával povely, „….jo a schovej foťák, možná přistaneme do vody.“ Další šok. Foťák jsem v té rychlosti stihla nacpat leda tak do kapsy u kalhot a křičela jsem: „Do vody ne!! Tam jsou améby a bilharzie!“
