Včera Borneo, zítra Namibie — jak se rodí expedice na poslední chvíli

Přílet do Windhoeku, půjčení auta a ostrý start s LandCruiserem – Okonjima

Letadlo Ethiopian z Vídně do Addis Abeby bylo plné. Druhý let do Windhoeku už byl na pohodu. Na trojce u okna — no u okna, v dreamlinerech Ethiopian je řada 58 jediná, která nemá okno, podařilo se mi ji trefit už podruhé! — seděl Petros, Namibijec, se kterým jsme probrali všechny možné detaily kolem Land Cruisera a nezpevněných cest. Dal mi spoustu informací a rad.

Víza jsme měli předem, ale skupina se na výstupu z letadla rozdělila — první část byla za deset minut hotová, druhá čekala hodinu a třičtvrtě. Čekalo na nás transportní auto a hurá do půjčovny pro Toyotu Land Cruiser.

Začalo to depresivně. Asistentka v půjčovně — papíry, přejímka, pojistka: když trefíte zvíře, převrátíte se na střechu, narazíte do stromu, nedobrzdíte, někdo vás sestřelí… Byla jsem z toho dost depresivní, pocit byl navíc umocněný velikostí auta. Vysvětlili nám všechno kolem vozu — druhou nádrž, kam dát hever, kde je kompresor. Ale zaujal mě mikrofon s reproduktory vzadu. Hned jsem si vzpomněla na Pamelu. Blinkry vpravo vedle volantu, stěrače vlevo — a ta tyčka po levé ruce? Řadící páka. Jednička doleva nahoru.

Přejezd z půjčovny do Arebuush byl zajímavý. Auto fakt velké, ale zvládla jsem to — stírala jsem přední sklo jenom jednou.

Ráno jsme vyrazili kolem půl deváté. Cestou zastávka ve Sparru — den předtím slavila Namibie Den nezávislosti, 21. března 1990 získala země svobodu, a obchody byly zavřené. Takže první nákup až teď. S tím pět a půl metru dlouhým autem jsme zajeli v protisměru na ohrazené parkoviště, kde nás hlídač suše informoval, že vjezd je na druhé straně.

Cesta do Okonjima přes Okahandju byla super na osahání auta. Člověk nesmí zapomínat, že ta tyčka po levé ruce je řadící páka — jednička doleva nahoru.

Cestou od brány na recepci Okonjima nás čekalo milé přivítání — dva bílí nosorožci jižní se vyvalovali v bahně u napajedla. Svět tak, jak by měl být.

Ve tři odpoledne tracking leoparda. Ono se ale vyjíždí s místním rangerem až o půl čtvrté, protože těch třicet minut před cestou jste rozmazlováni v hale Plains Camp čerstvě upečenými ňamkami — quiche, cheesecake — a spoustou ovoce.

Immanuelovi se změnil plán a nemohl, a tak jsme vyjeli s Johnem M.

S Immanuelem nás pojí ta úžasná záležitost z loňska — byli jsme přímými svědky 🙂 páření Mawenziho a Khaleesi. Teď bylo naším přáním najít její mláďata. Vytrakovali jsme ale samičku Vamos s přibližně pěti až šestimesíčním mládětem.

Nejdřív nám pomohly žirafy — upřeně se dívaly směrem k Vamos a tím nám ji pomohly lokalizovat. Když se pak ztratila v husté buši, projeli jsme pár marných koleček. Nakonec jsme je ale obě našli. Mládě radostné a hravé, Vamos klidná a starostlivá matka. Předvedly nám ještě pár minut nádherného divadla — mládě pózovalo nad srázem do údolí a vrcholem byl západ slunce jako z reklamy. Takový úžasný den.

A abyste si nemysleli — i s Johnem M nás pojí jeden úžasný příběh. Asi tři roky zpátky jsme s ním trackovali luskouna, už skoro se slzičkami, že se to tu noc kvůli silné bouřce nepodaří. Ale nakonec jsme byli úspěšní. A byli jsme s ním i na pěším trecku s nosorožci.

A další den předčil předchozí.

Vytrakovali jsme Khaleesi. Se dvěma třemi až čtyřměsíčními kotaty.

O vrh po páření s Mawenzim v březnu 2025 přišla. Ale další páření s tímto obrovským samcem bylo úspěšné — a dnes jsme potkali kluka a holčičku přímo s mámou. Na stromě měla kořist. Kotata si hrála bez nejmenší obavy z našeho auta.

Neuvěřitelný zázrak v leopardím světě.

Cestou na snídani jsme ještě pozdravili i Mawenziho, ležel s plným břichem pod hustým křovím (strhl prase bradavičnaté), a Johnovi M skládám obrovskou poklonu, že nám ho našel.

Večer ještě tracking pangolina. A zítra přejezd do Etoshy.